Životních vteřin, minut a dní, které mi ovlivnily život, bylo nepočítaně. Po jednom očkování v ranném dětsví se mi zhoršila imunita a vleklé nemoci způsobily, že jsem i přes vysoké rodiče, vyrostla jen do 150 cm. Časem jsem se s tím sžila, ale překážky řeším neustále. Až děti mi ukázaly, že být malou je někdy výhoda, hlavně mám blíž ke svým dětem.

Zkuste si někdy ubrat centimetry a strávit běžný den jako „malá ale milá“. Jak já tuhle přesmyčku nesnášela. Nosívala jsem vysoké podpatky, ze kterých mě bolely nohy, ale snad díky tomu jsem i poznala muže mého srdce. Má 180 cm a díky němu mi konečně povyrostlo i sebevědomí. Když jsme začali zařizovat byt, byla jsem nervózní, ale dnes už se tomu směji. Kuchyň jsme si museli nechat udělat namíru mé výšce a manžel v ní má vyvýšený bar, aby si i on mohl namazat chleba bez hrbení. Je jasné, že i police, knihovna, skříně s oblečením atd., jsou rozděleny podle naší výšky. Kamarádky ale říkají, že máme výhodu, protože u nich doma se o vyšší poličky u podobně rostlých partnerů, vedou spory. Nikdo se prostě nechce ohýbat.

Moje výška mi přináší každodenní úskalí při nákupech, kdy se prostě musím smířit se zbožím v nižších regálech. Na druhou stranu na mě nepůsobí marketingové triky, protože v úrovni očí nemám nejdražší zboží, ale naopak většinou to nejlevnější. Dost mi ale vadí veřejná doprava, když se nemůžu nadýchnout čerstvého vzduchu nahoře. Také při rozhovorech s lidmi si všímám jejich rozpaků, když se na mě musí dívat z výšky. Opravdové starosti ale přišly s mým prvním těhotenstvím. Můj gynekolog mě chtěl raději poslat na rizikové, odmítla jsem. Když před porodem zjistili, že by miminko mohlo mít skoro 4 kg, raději mě posílali na císařský řez, což jsem znovu odmítla a přirozeně porodila 3350 g těžkou holčičku.

Potíže byly i s výběrem kočárku, většina na malé maminky prostě nemyslí, vypadá to, že výrobcům stačí polohovatelná rukojeť, ale že se do vysoko položené korbičky špatně dostanu, už nidko moc neřeší. A co teprve přebalovací pult? Ten jsme řešili domácí výrobou. Když se ale Simonka začala poprvé plazit, zjistila jsem, že být malou mámou má přeci jen výhody. Rychlostí blesku jsem dokázala odhadnout nebezpečí předmětů, které mělo batole na dohled. Každá naše návštěva známých probíhala tak, že jsem zkušeným okem přelétla místnost a odklidila potencionální nebezpečí. Když se začala Simonka stavět a chodit, ani jsem se k ní nemusela příliš hrbit a ušetřila jsem si tak bolavá záda. Také znám lépe nebezpečné úseky, kde nás řidiči špatně vidí, protože jim třeba překáží 120 cm keř nebo špatně zaparkovaná auta.

Díky svému malému vzrůstu dokážu rychleji odhadnout, jak se dítě cítí v konkrétní situaci. Jak se třeba ani ne metrové batole musí cítit ztracené v obřím supermarketu, jak mu musí být v autobuse, kde ho div nezašlápnou, protože ho zkrátka nevidí, jaké to je, když na něj všichni mluví z výšky. Snad proto si vždycky když se Simonkou mluvím, sednu, abychom si viděly do očí. Dokážu pochopit, že je pro dítě lákadlem krabice, talíř, hrnek, konvice.... které vidí jen ze spodní části. Chtějí prostě vidět víc, stejně tak jako já, když v marketu uvažuji, jestli v té krabici nade mnou můžou být jahodové jogurty mé oblíbené značky. Kolikrát se mi už stalo, že při jejím posunutí se na mě špatně naskládané jogurty, sesypaly. A zrovna tak to mají zvědavé děti. Na sto metrů taky vidím regál se sladkostmi, který má děti zlákat a stihnu tak včas zvolit jiný směr.

Osud mi namíchal malý vzrůst, ale velké srdce, kterým ráda dávám lásku Simonce a také malé fazolce, kterou už brzy přivedu na svět. Společně můžeme překonávat překážky, které „běžně vzrostlí“ lidé neznají a je nám prostě fajn. A až mě jednou moje děti přerostou, doufám, že mi to oplatí. Nechci moc, třeba jen podat tu krabici s jogurty...