Motto: Neraduj se nikdy příliš brzo, abys potom nelitoval.

Ze starého mudrosloví 

Už se těším, až vypadnu, řekl poručík a podíval se z okna.

Zrovna je tak hezky! 

Kapitán Doubek se zachmuřil. Máš smůlu, Viktore, máme novou

mrtvolu! Mrzí mě, že ti to zase nevyjde!

Motto: jsou věci, které se mohou stát kdekoli…

Člověk, kterému věnovali pozornost dva policisté a dva

muži v civilu, ležel bez hnutí na zádech, obě ruce
rozhozené do stran. Z úst mu vytekl proužek krve,,což

nebylo pod stromem skoro vidět.

V těch dnech už se nachýlil podzim. Z bledé, ochablé oblohy

klouzalo slunce až k pásu nízké tyčkoviny, ale hřálo jako

začátkem září. Šikmo vzhůru, podél vzrostlého smrkového

lesa se táhl úzký pás listnáčů tónovaných rudohnědě, jako

by tam byl někdo máchl obrovitým štětcem. Půda pod vysokými

stromy voněla vlhkem a jehličím. Poručík Gall se zastavil

před širokým pařezem; ne, tenhle to být nemohl: podle

hajného trčí jeden kořen nápadně ze země.

Motto: Kdo si dobra nepovažuje, sám sobě ubližuje (staré venkovské pořekadlo)

V jedné malebné vsi nedaleko borového háje rozprostíral se na návsi malebný rybníček. Plavaly v něm husy a kachny, když v zimě zamrzl, proháněly se po něm děti na bruslích. Zkrátka, nic moc. Bylo to stále to samé, rybníček to dlouho snášel, ale že by se nějak zvlášť bavil, to tedy nikoliv. Kdo by se tomu také divil, bylo to stále totéž, neboli na jedno brdo, jak se kdysi říkávalo. I stalo se, že se náš milý rybníček začal nudit, nudil se a nudil, a to čím dál tím víc...

Motto:Kdo se bojí, nesmí mezi hroby

Šla jsem jednou pozdě odpoledne z práce a napadlo mě, že

bych mohla koupit nějaké květiny a zanést je svým zesnulým

na hroby. Tím jsem se ještě zdržela, takže se šeřilo, když

jsem dorazila na hřbitov. Upravila jsem všude květiny, tj.

položila nové a staré vysypala do k tomu určené nádoby.

Rozbolely mě z toho nohy a tak jsem se usadila na lavičku,

která byla umístěna pod hustým keřem. Snad jsem na ní

možná usnula. Takže když jsem přišla k vratům, byla už

zamčená – hrobník nikde. Nevím, jestli měl telefon, ale stejně

jsem ho neznala. Co teď?

Motto: Kdo ví všechno, neví nic (staré pořekadlo)

Chodívá k nám na návštěvu moje milá vnučka Adélka. Jednou večer

také přišla a trochu jsme se zapovídaly. Bylo už šero, když od nás

odcházela.

Vůbec jsem se o ni nebála, protože bydlela s rodiči v hezkém domku

se zahrádkou kousek od nás. Proto jsem vůbec nechápala, co se

mohlo stát, když mě její otec zavolal, že nepřišla domů. A že musí

zavolat policii.

Moto: Život je křehký, smrt je vždy nablízku (neznámý autor).

Našli ho na koberci před psacím stolem, ležel v malé kaluži

krve, přes čelo se mu táhl tmavé červený, uschlý proužek.

Jak málo krve stačilo prolít, aby ho někdo sprovodil ze světa!

Jeho žena křičela dlouhým táhlým hlasem, klesla na kolena,

zatímco služebná Alena volala policii.

Motto: Co se zdá být věčné, je pouhá iluze
(ze starého mudrosloví)
Nejdřív byl Michal naštvaný, že ho sem posílají. Proč měl
dělat reportáž právě tady, v nějakém zapadlém hnízdě!
Celou cestu se díval z okna vlaku, přírodu měl rád – a ta
nešetřila svými půvaby. Nejdříve oslňující výheň slunce,
v tom žáru vyniká vysoký holý kopec nad alejemi stromů.
Za necelou hodinu zdivočelé slunce postupně mizí, citelně
se ochladilo.

Kdyby tu u lesa ležela mrtvola, už by se přihnali poldové,

hlaholil výčepní ve výletní restauraci.To se jen povídá!

Oni tu někoho zabili? vyptávali se přesto hosti.

Jeden z nich se zasmál, ale poněkud nepřesvědčivě: Ještěže

jsem tamtudy nešel!

Toho večera se mi nechtělo domů. Nikdo tam nebyl, všichni šli do kina, leč o ten film jsem neměla nejmenší zájem. Beztak to asi byl nějaký cajdák o zamotané lásce. Tudíž jsem raději prodloužila svoji procházku lesem. Byl podzim, listnáče už nabíraly malebné barvy, s nimž

nemohla soupeřit žádná  syntetika.