Děti každého věku zvířata milují, a už jste se určitě setkali s přáním, že by doma nějakého toho mazlíčka chtěly. Ale jaké zvíře pořídit a jak naučit ratolest péči o něj?

Sotva slezl sníh, objevila se všude na travnatých plochách hromádka vedle hromádky. Ba co hůř, déšť některé spláchl i na chodník. A tak místo nádherných procházek předjarním prosluněným městem a objevováním jeho zákoutí, si z procházek pamatujeme všechny chodníky. Milí nečistotní pejskaři, opravdu je takový problém si hromádku sebrat?

Motto:

Na konci každého roku hlásí útulky několik nových zvířecích nalezenců, kteří vypadají, že mají majitele. Psi vyděšení výbuchy ohňostrojů, utečou mnohdy i desítky kilometrů od svého domova a pak nenajdou cestu zpět. I zvířata, která jsou doma, ale Silvestrovské veselí špatně snáší. Jak to našim mazlíčkům usnadnit?

Blíží se čas vysvědčení a mnoho rodičů uvažuje, co dát své ratolesti za dobré známky. Pokud uvažujete o živém dárku, pořádně si to promyslete. Přes prázdniny má dítě na zvíře spoustu času, ale už v září se ukáže, jestli se o chlupatého, opeřeného nebo jiného zvířecího kamaráda, dokáže rodina postarat za „plného provozu“. V říjnu se pak nevhodnými dárky plní v lepším případě útulky a inzertní rubriky, v horším případě popelnice.

„Ježiši, zavři dveře, nebo ti sem nalítají myši,“ děsila se babička. „Kde by se tady vzaly?“ uklidňovala jsem tu dobrou duši a dědeček se přidal „Pravda babi, myši přeci nelítají.“ Jenže myši, se na zimu stahují do tepla a i když zima polevuje, myší předvídavost nikdy.

„Ty hysterko, děsíš mi psa!“, promlouvala na oko rozlobeně panička k sestřině čubičce. Vlídně poplácávala své psisko neurčitého původu po masitém hrudníčku a sledovala záchvat nervózní feny. Kokršpanělka pobíhala po miniaturní čekárně doslova jak chycená v kleci. Pofňukávala, chvilkami si kecla na zadek, ve zcela nepřirozené poloze zalomila hlavu dozadu a protáhle zavyla. Děsila nejen pacienty, ale i jejich doprovod. Z ordinace vyšel statný lékař kulička přezdívaný mezi studenty řezník. Sjel pohledem ke chlácholenému psu, který překvapivě rychle pomžikával a věcně konstatoval: „Jsme vyžraní!“ panička pokývala hlavou. „Oba dva!“, dodal k tomu veterinář a panička znovu souhlasila.

Říkali nám, neberte ho do postele. Ale copak to šlo? Nejdřív se k nám naverbovalo ufňukané štěně. Plačky pobíhalo kolem dokola, a protože zatím nesáhlo čenichem ani na spodní okraj pelesti, dožadovalo se náklonnosti tak úzkostlivě, až se páníčkové potupně vzdali přesile a psisko se ocitlo v lidském pelíšku, kde se důvěřivě stulilo a vyčerpaně zaklaplo víčka. Po roce nás čekala další zkouška. Prověřeni na způsobilost ve starání se o živé stvoření, pořídili jsme si miminko. Říkali nám neberte si ho do postele. Ale copak to šlo?