Jsem normální ženská a mám normálního chlapa. Okolí můj vztah s Romem nijak nekomentovalo, ani rodiče nijak zvlášť nic nenamítali. Ovšem jen do doby, než jsem oznámila, že čekáme miminko. 

Nikdy by mě nenapadlo, kam až internet může zajít. Svoji 13-letou dceru samozřejmě hlídám, jak to jde, ale také jí dopřávám volnost. Díky tomu, že si důvěřujeme, se nám podařilo odvrátit neštěstí, ještě teď mě z toho ale mrazí.

 Asi každá maminka se s tím setkala, jakmile otěhotníte, začnete si všímat těch nej kočárků, postýlek a všemožného zařízení pro miminka. Já chtěla být co nejvíce in, chtěla jsem miminku dopřát to nejlepší, když přišlo na svět, ukázalo mi, co je nejdůležitější.

V posledních několika letech mám pocit, že neexistuje máma, která by na dítě křičela natož ho pleskla přes zadek. Pokud se taková najde, ostatní mámy na ni vražedně koukají a děťátko litují jako týrané. A co teprve bezdětné třicátnice? Ty jsou schopny na takovou mámu zavolat sociálku. Žijeme totiž v kultu dokonalého mateřství…

Nestát se to mě, tak bych tomu nevěřila, ale věci mezi nebem a zemí opravdu existují. Přesvědčila mě o tom moje příhoda, když jsem přebrala manžela čarodějce.

Moje dcera byla nezkrotný živel. Když na ni dnes vzpomínám, je to jakoby věděla, že její čas mezi námi nebude dlouhý, proto se snažila stihnout co nejvíce. Tolik věcí bych chtěla vzít zpět a nemůžu. Zbyla mi tu po ní vnučka, snad aspoň jí budu moci vynahradit to, co jsem prošvihla u své dcery.

Snad každé město má své známé tváře, veselé smutné, zlé, hodné... Vždyť už Jan Neruda o nich napsal Povídky Malostranské. I naše městečko jich má dost a nikdy mě nepřestane udivovat, jak lidé na jednom konci města ví, o kom se mluví, přestože dotyčný bydlí úplně na druhé straně.

Životních vteřin, minut a dní, které mi ovlivnily život, bylo nepočítaně. Po jednom očkování v ranném dětsví se mi zhoršila imunita a vleklé nemoci způsobily, že jsem i přes vysoké rodiče, vyrostla jen do 150 cm. Časem jsem se s tím sžila, ale překážky řeším neustále. Až děti mi ukázaly, že být malou je někdy výhoda, hlavně mám blíž ke svým dětem.

Ještě si pamatuju na ten voňavý ukřičený uzlíček, který jsem si přinesla z porodnice. Ještě si pamatuju na to, jek jsem byla nervózní, když to bylo poprvé i na ten zvláštní klid podruhé, o dva roky později... A taky na to, jak jsem se snažila být tak dokonalou mámou, až jsem zapomínala prostě nechat děti být dětmi. Nadělala jsem spoustu chyb, ale zároveň jsem se snažila svým dětem dopřát všchno, po čem toužily. Pamatuju si, jak jsem chtěla, aby už byly velké, abych si s nimi mohla popovídat úplně o všem. A najednou je to tady. Puberta ukradla mým dětem duši a já bych chtěla vrátit čas.